PŘÍBĚH LÉTA: Těhotná v šestnácti!

26. července 2011 v 17:35 | Lady Jessy ♥ |  Zajímavé♫
!DOPORUČUJI!

Letní láska

Bylo mi pouhých nebo, jak by řekl básník, sladkých šestnáct let. Psal se 30. červen 2006 a nás všechny školou povinné čekalo vysvědčení. Věděla jsem, že to bude stejné jako minulý rok a vlastně všechny roky předešlé. Opět si domů přinesu papír, na kterém bude velikými a tučnými písmy napsáno VYSVĚDČENÍ a pod ním samé jedničky.
Bude následovat chvála z úst nejen učitelů, ale i rodinných příslušníků, a urážky z úst spolužáků a méně nadaných dětí. To vše jsem předvídala, ale netušila jsem, jak se mi po letním období změní život.
Doma na mě čekala celá naše rozvětvená rodina včetně věčně užvaněné tety a babičky, která na mě nikdy nedala dopustit a vždycky říkala: "Nemusíš být premiantem ani to nemusíš dotáhnout na prezidentku, stačí když zůstaneš sama sebou, ostatní jednou pochopí, že jsi skvělá."
Dodnes netušim, jak mohla vědět, že si s vrstevníky nerozumím, doma jsem vždycky tvrdila, že mám spoustu kamarádů, a doufala jsem, že mi to, jak se říká, "zbaští". Babička byla chytřejší než jsem si myslela, ale nikdy jsem její slova nekometovala, veřila jsem jí a nejspíš jsem udělala dobře...
Nebyla jsem vysloveně samotářka, spíše jsem nedokázala pochopit, čím vším se dokáží lidi bavit. Popíjení alkoholických nápojů, kouření, a to nejen klasických cigaret, nějak to všechno nezapadlo do mého kodexu. A tak jsem se vydala ven na zahradu a opět otevřela svou oblíbenou knihu. Ale vyrušilo mě vyzvánění mobilu. Jaké bylo mé překvapení, když se na displeji ukázala hlava mé dokonalé kamarádky Šárky.
"Na nic se neptej, zabal si nejnutnější věci, vyrážíme směr Máchovo jezero," zavelela. Stalo se, ale čekala jsem, že budu zavřená v chatce nebo vyvalená na břehu. Vše bylo úplně jinak. Ihned po příjezdu jsem zahlédla něco, čemu dodnes říkám přelud, i když to byla reálná postava muže tak dokonalého, že jsem z něj nemohla spustit oči.


Během dne jsem lehce pozapomněla na prince a plně se věnovala zkrášlování na večer, který měl být plný tance a hudby, asi chápete, kam jsme měly namířeno: směr diskotéka. Nasoukala jsem se do nejlepších hadříků, co jsem měla. Sama jsem musela uznat, že mi to sluší, a sebevědomě jsem vešla s hlavou vztyčenou do sálu plného lidí.

Už ve dveřích mě oslnil opět přelud z dopoledne. Šla jsem svému štěstí naproti. Ráno jsem se probudila v jiné chatce s jiným osazenstvem a v jiné posteli. Sedla jsem si na postel a začala přemýšlet, co všechno se stalo, samozřejmě že to pro mě bylo poprvé. Dospěla jsem k názoru, že vše bylo chtěné a oboustranné.

Celý týden jsem prožila s přeludem jménem Ondra. Loučení jsem proplakala. Ale zjistili jsme, že bydlíme od sebe jen pouhých pět kilometrů. Měsíc po dobrodružství jsem začala pociťovat, že se mnou není něco v pořádku. Ranní nevolnosti, nechutenství, chuť na kyselé okurky a chleba namazaný čokoládou.

Mé první milování bylo bez jakékoli ochrany a druhé během toho týdne vlastně také. Čekala jsem miminko. A víte co, mně bylo dobře a na malé jsem se těšila. Vím, že to zní divně od holky, které je šestnáct let. Rodiče to vzali statečně, prý budou pomáhat. Bylo to štěstí a toho štěstí bylo nějak moc, což mě mohlo varovat.




Nastoupila jsem do školy s vědomím, že za necelé dva měsíce to bude vidět. A tak jsem to raději všem řekla. Jen otec dítěte to nevěděl, nějak jsem se bála mu to říci. Když už to na mně začalo být vidět, napsala jsem Ondrovi, že s ním musím nutně mluvit. Doposud jsme si jen psali, náš vztah se nijak nerozvinul...

Sešli jsme se na louce za naší vesnicí. Když jsem přicházela, on už tam stál. Byl stále stejně krásný a zeširoka se usmíval. Pak úsměv zmizel a on nechápavě koukal na mé rostoucí břicho. A začal mě urážet! Prý jestli se budu snažit hodit otcovství na něj, že mi to nezbaští a že už mě nechce nikdy vidět. Stačila jsem mu říci, že byl můj první, že jsem v pátém měsíci a že čekám holčičku. Odešel.

Celý měsíc se neozval a já se ho nesnažila kontaktovat, byla jsem smířená s představou, že holčičku vychovám sama s pomocí rodičů, dodělám školu a dálkově si udělám "vejšku". Rodiče neochotně souhlasili. Byla jsem na konci osmého měsíce a měla už vybrané jméno: Rozálie. Ale osud chtěl vše jinak. Přišla mi esemeska od Ondry, že si musíme promluvit a že se sejdeme opět na tom našem místě. Stalo se něco neuvěřitelného: omluvil se, málem u toho plakal, prý mu všechno došlo a hodlá být dobrým otcem.

Domů jsme si časem přivezli krásnou a zdravou holčičku. Ve školní docházce jsem pokračovala a zdárně si udělala maturitu, samozřejmě s vyznamenáním. Také jsem byla požádána o ruku a svého prince si vzala. Začali jsme bydlet spolu.




Od osudného léta uběhlo pět let. Mně už je krásných jedenadvacet, dcerce je pět let. A se svým princem jsem stále. Za měsíc se budeme stěhovat do vlastního baráčku, který jsme začali před necelým rokem stavět. Čekáme druhé dítě a už víme, že to bude kluk, Ondřej junior. A víte, proč jsem se rozhodla tohle napsat? Před týdnem, když jsem balila věci, které budeme stěhovat, jsem našla dopis od mamky, který mi dala to osudné léto.

Bylo v něm napsáno: At´uděláš cokoli, budeme tě milovat pořád stejně, jsi chytrá a se vším si dokážeš poradit. Jsme a vždycky budeme rodina. Až teď, když jsem se stala sama mámou, ta slova doopravdy chápu. Kdybych si mohla vybrat, počkám s prvním sexem i s prvním dítětem, ale myslím, že jsem se k tomu postavila nejlépe, jak jsem mohla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama